To jsou slova Bronnie Wareové, australské sestry, která několik let poskytovala péči pacientům v době jejich umírání. Své poznatky zveřejňovala na blogu, který vyvolal takovou pozornost, že později vydala knihu s názvem The Top Five Regrets of the Dying. Je to monografie jejího vlastního života a o tom, jak ji změnilo setkání s lítostí umírajících.
Tento týden se objevilo několik článků na netu i v některých médiích. Vyhledal jsem tedy originální blog a zde jsou nejčastější lítosti umírajících:
1. Kéž bych měl odvahu žít skutečně podle sebe, ne podle toho, co ode mě očekávali druzí.
To byl nejčastější povzdech vůbec. Když jsou lidé na konci života, uvědomí si, kolik cílů zůstalo nesplněných. Většina si nesplnila ani polovinu svých životních snů a museli zemřít s vědomím, že to bylo kvůli rozhodnutím, které sami udělali.
Je velmi důležité , abyjste si pokusili splnit aspoň část vašich životních snů. V okamžiku, kdy ztratíte své zdraví, bude už příliš pozdě.
2. Přál bych si, abych tak tvrdě nepracoval.
Každý muž a mnohé ženy, o které jsem pečovala vyjadřovali lítost nad tím, kolik času strávili kariérou pracovního života. Přišli tím o mládí svých dětí a společnost svých partnerů.
Můžete se rozhodnout pro zjednodušení svého životního stylu a pak nebude potřebovat příjmy, které nyní žádáte. A tím vytvoříte větší prostor ve svém osobním životě, stanete se šťastnější a více otevření pro nové příležitosti, které budou více v souladu s tímto novým životem.
3. Kéž bych měl odvahu vyjádřit své pocity.
Mnoho lidí své city potlačuje, aby udrželi smír s druhými. Z toho plyne šedý život, ve které nikdy nedosáhnou toho, co by mohli. Výsledkem je řada nemocí souvisejících s hořkostí a záští, které pak musejí prožívat.
Nemůžete řídit chování druhých. Ale pokud budete mluvit upřímně, postupně to změní komunikaci na zcela novou, zdravější úroveň. Nebo opustíte nezdravý vztah. Ať tak či onak, neprohrajete.
4. Přál bych si, abych zůstal v kontaktu se svými přáteli.
Lidé si často neuvědomují výhody plynoucí z existence přátel až do posledních dnů a není vždy možné je v této době kontaktovat. Mnozí byli tak zaujati vlastními životy, že nechali stará přátelství stranou. Pak litovali, že přátelství neposkytli čas a úsilí, které zasluhovalo. Každý postrádá své přátele, když umírá.
Stává se, že v náročném životním stylu necháme zmizet svá přátelství. Ale když stojíte tváří v tvář své blížící se smrti, fyzická stránka života přestane být důležitá. Vždy se na konci věnují lásce a vztahům. Lidé chtějí uspořádat svou pozůstalost. Ale nemyslí přitom na sebe. Chtějí, aby peníze více posloužily těm, které milují. Obvykle však jsoupříliš unavení na tento úkol.
5. Přál bych si, abych byl šťastnější.
Je to překvapivě prosté. Mnozí si až do konce neuvědomují, že štěstí je volba. Zůstali připoutáni ke starým vzorcům chování a zvyků. Takzvané "pohodlí" překrylo jejich vlastní emoce i fyzický život. Strach ze změny je vedl k tomu, aby předstírali sobě i druhým, že jsou spokojeni, zatímco uvnitř tomu tak nebylo.
Pokud jste na smrtelné posteli, nezajímá vás co si o vás myslí ostatní. Jak úžasné je mít možnost usmívat se dlouho předtím, než budeš umírat. Život je volba. To je tvůj život. Vědomě volit, volit moudře, volit upřímně. Vyberte si štěstí.
Tolik blog Bronnie Wareové. Odkaz: http://www.inspirationandchai.com/Regrets-of-the-Dying.html
